Dobrý den,
na základě prosby mého staršího syna, který je fanouškem historie Sboru národní bezpečnosti a Policie ČR, jsem se rozhodl podělit se s Vámi o svou zkušenost se službou u Sboru národní bezpečnosti a posléze u Policie České republiky.
Po absolvování základní vojenské služby jsem nastoupil do pracovního poměru u národního podniku Ferona v Hradci Králové. Měl jsem kamaráda, který v té době sloužil v řadách příslušníků SNB v Hradci Králové. Tento mne po mé svatbě a narození staršího syna Petra přemlouval, abych i já nastoupil do řad Sboru.
A tak jsem se 1.4. 1975 stal příslušníkem SNB se zařazením v hodnosti rotného při Obvodním oddělení VB II. v Hradci Králové jako hlídkový příslušník VB. Krátce na to, jsem byl zařazen do dvouleté praporčické školy VB v Zastávce u Brna a v Pardubicích. Zde jsem poznal nové kamarády, se kterými dodnes udržuji skvělé přátelství, ač nás osud zavál na různá oddělení a správy v rámci služby u Ministerstva vnitra. Škola probíhala v letech 1975 – 1977. Dodnes se můj syn usmívá, když vzpomínáme na to, jak jsme si jako první posluchači školy v Zastávce u Brna nacpávali slámou slamníky, abychom na kavalcích měli na čem spát. Stejně jako když jsme byli vysíláni do běžných hlídek v rámci města Brna.
Po absolvování praporčické školy v Pardubicích jsem byl v hodnosti strážmistra zařazen k 1. oddělení kriminální služby při Okresní správě Sboru národní bezpečnosti v Hradci Králové k obecné kriminalitě. Po roce služby jsem byl k mému částečnému zklamání přeložen na Správu SNB Královéhradeckého kraje jako starší referent statisticko-evidenčního oddělení ( SEO ). Zde jsem pak setrval ve funkci od roku 1978 do roku 1982.
Během této doby jsem na doporučení nadřízeného absolvoval v roce 1980 2 semestry studia při Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti v Bratislavě – Rača. Bylo to v době, kdy jsem měl doma mladou ženu, dvanáctiletou dceru a devítiletého syna. Bylo to náročné na čas, který jsem v té době nemohl věnovat rodině, ale nikdy jsem toho nelitoval. Studium mi výrazně rozšířilo profesionální obzory. Kriminalistiku, forenzní patologii, daktyloskopii a např. psychologii nám tam tehdy přednášela skutečná esa mezi kriminalisty a dodnes si vážím toho, že jsem tam mohl být. Studium probíhalo zároveň jako důstojnická škola a tak jsem byl v roce 1980 vyřazen ze školy jako podporučík.
Po návratu ze školy jsem byl v roce 1982 velením Krajské správy SNB v Hradci Králové vybrán a přeřazen do nově vzniklého 3. oddělení II. Odboru kriminální služby při KS SNB Hradec Králové. Jednalo se o skupinu „SLOŽ“ – Skupina liniové ochrany železničních přeprav. Zde jsem pak strávil následujících 8 let služby. A dlužno dodat, že zde jsem našel své naplnění.
Abych Vás nezahlcoval pouhými daty, zmínil bych dva případy, které z té řady případů, vyšetřovaných naším oddělením z doby služby na „Liniovce“ poněkud vystupují z řady.
Prvním byl vcelku rozsáhlý případ organizovaného vykrádání nákladních vlaků překladišti Česká Třebová. Byli jsme upozorněni, abychom případ začali ostřeji sledovat, protože došlo i k vyloupení vojenského vlaku Sovětské armády, mířícího do útvaru v Milovicích. Mezi odcizenými věcmi byl i sobolí kožich manželky sovětského velitele útvaru. Jakým překvapením pak pro nás bylo, když jsme po detailní práci a infiltraci mezi pracovníky posunu ČSD v České Třebové zjistili, že pravděpodobnou hlavou této skupiny je důstojník Lidových milicí ve stanici a člen KSČ. Podezření se potvrdilo následnou domovní prohlídkou v jeho rodinném domku. Zatímco jsme tohoto pachatele měli místní služebně, kde se rozkřikoval, že je člen Strany a jak s námi nechá zatočit, přišel ke mně službu konající dozorčí, že dole je auto krajského tajemníka KSČ, soudruha Františka Tesaře, a že se ptá, jestli by se mnou mohl mluvit. Bylo to pro mne trochu překvapením. Soudruha tajemníka jsem znal osobně, byl sportovní fanda a já v té době trénoval volejbal za Rudou Hvězdu Hradec Králové. Když vešel, hned mne poznal a ptal se, jestli je pravda co slyšel. Nemohl jsem mluvit o detailech případu, ale potvrdil jsem kdo je hlavním podezřelým v případu. Řekl tehdy: „Nemám na to nejmenší právo, ale necháš mě s ním pět minut promluvit o samotě?“ To se člověku hlavou honí leccos, ale souhlasil jsem. Soudruh Tesař vešel do výslechové místnosti a opravdu vyšel za pět minut, jak slíbil. Poděkoval za naši práci a odjel. Ve výslechové místnosti seděl úplně jiný člověk, než předtím. Nevím, co mu tehdy soudruh Tesař řekl, ale byl bílý jako stěna, ochotně vypovídal a vše doznal. Ostatně domovní prohlídka byla natolik úspěšná, že by byl případ jasný i bez tohoto doznání. Nalezl se i onen inkriminovaný sobolí kožich.
Druhým případem, který mi tak utkvěl v paměti je Případ Fieger… Již po nějaký čas jsme dostávali trestní oznámení z různých míst republiky o okrádání cestujících ve vlacích ČSD. Zpravidla se jednalo o rychlíky a obvykle se čin stal ve večerních nebo nočních hodinách. Všichni poškození shodně vypovídali, že nikoho neviděli. Ani nikoho podezřelého. Případ se přiostřil, když byl náš útvar přizván k součinnosti se Správou středočeského kraje, který vyšetřoval brutální vraždu pracovníka mezinárodního obchodu, který vezl v bezpečnostním kufříku připoutaném k zápěstí pravé ruky velký obnos devizové měny a vracel se do Prahy mezinárodním rychlíkem z Jugoslávie. Jeho tělo bylo nalezeno ubodané a zastlané na lůžku při kontrole vagónů v cílové stanici. Bylo konstatováno, že by se mohlo jednat o téhož pachatele. V rámci zjišťování všech osob byli vyslýcháni samozřejmě i zaměstnanci ČSD. Jak vlakvedoucí, tak obsluha vlaku stále opakovali, že viděli vždy jen průvodčí. A tehdy mne napadla myšlenka, kterou mi postupně někteří potvrdili. „Průvodčí“ neznamená nutně ženu, ale i muže. A – uniforma. Začali jsme se soustřeďovat na lidi, pohybující se v rychlících v uniformách ČSD. A tak nám uvízl v síti i pan Fieger. Původně sítem výslechů tzv. propadl. Byl sice v minulosti nepodmíněně odsouzen za násilnou trestnou činnost, ale v té době již byl na svobodě několik let a měl vzorné posudky z místa bydliště. Nosil kabát podobající se uniformě ČSD i čepici ne nepodobnou brigadýrce průvodčích. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme k jeho osobě vytěžovali předsedu MNV z obce, kde žil, který nám říkal jaká má pan Fieger skvělá doporučení, že předtím pracoval jako knihovník, a proto ho zaměstnali i oni jako knihovníka a jak si ho on i občané v bydlišti chválí. Jaké bylo překvapení soudruha předsedy, když se dozvěděl, že se jim pan Fieger jaksi opomněl zmínit, že knihovníkem sice opravdu byl, ale během svého dvanáctiletého nepodmíněného trestu ve III. nápravné skupině NVÚ ve Valdicích. Opět na základě podezření byla okresním prokurátorem schválena domovní prohlídka a jisté podivínství podezřelého přineslo své ovoce. Bydlel na samotě mimo obec a tak si nikdo nevšiml, co vše doma skladuje. Nechával si totiž vše ze svých krádeží. I to, co nepotřeboval. A tak se nacházely dámské peněženky, kabelky, pánské kufříky a kufry, kapesníky, drobnosti. Na základě vyžádání z Prahy byl posléze předán k došetření a výslechům, kdy po nějaké době doznal i vraždu v rychlíku z Jugoslávie.
Na základě úspěchů Liniové služby jsem byl v roce 1989 povýšen do hodnosti kapitána. A hned zjara 1990 jsem v březnu při příležitost svých narozenin v březnu byl povýšen do hodnosti majora.
A hned na počátku nově se formující Policie ČSR nás čekal případ, který je asi nevíce mediálně známý z doby mé služby u kriminální policie v Hradci Králové. Byl jsem v té době v týmu kriminální služby nově jmenovaného krajského komisaře L. Pavlíčka.
6. září 1991 byl v odpoledních hodinách unesen v kočárku šestitýdenní chlapeček Tadeáš Kopecký. To bylo v té době něco neskutečného. Rozjelo se obrovské pátrání. Rodiče byli pochopitelně naprosto zoufalí. Sami oba lékaři, nemohli dlouho počít potomka, a tak byl Tadeášek doslova vymodlený. A pak se stalo tohle. Nepřicházely žádné vyděračské dopisy ani telefonáty. Po kočárku i chlapci se slehla zem. Byl jsem v týmu, vyšetřujícím tento únos. A přestože bylo do pátrání zapojeno více než 150 policistů, neneslo to úspěch. A protože již několik dnů po únosu začalo docházet několik desítek podnětů od senzibilů, byl jsem majorem Pavlíčkem vyzván, abych vedl pátrání v tomto směru a staral tak o skupinu senzibilů a psychotroniků. Do pátrání se tak zapojili psychotronici i z Los Angeles v USA, a to prostřednictvím české psychotroničky Sandry Hettichové, ale také později i známý hledač štěchovického pokladu pan Mužík se svým týmem. Pátrání však nevedlo ani tímto směrem ke kýženému úspěchu. A to ani když se v rámci senzibility akce účastnil i proděkan Univerzity Karlovy z Prahy se svou asistentkou. Přesto byl případ korunován úspěchem. Nikoli však pomocí senzibilů a psychotroniků, které jsem měl na starosti, ale díky všímavosti pozorné matrikářky z chrudimského městského úřadu, která si všimla zfalšovaného rodného listu a upozornila na to otce rodiny, se kterým vše ohlásili Policii. Malého Tadeáška unesla třiadvacetiletá zdravotní sestra, která dítě před svou rodinou prohlásila za vlastní, a mělo se jí údajně narodit. Dnes je chlapec již dospělý, sám je lékař a přeji mu v životě jen to nejlepší.
U kriminální služby Krajského ředitelství královéhradeckého kraje na oddělení hospodářské kriminality jsem pak sloužil až do 1.4. 1995, kdy jsem byl vyžádán tehdejším ředitelem inspekce Ministra vnitra a k tomuto datu jsem nastoupil jako policejní rada na VII. Oddělení Inspekce Ministra vnitra s nejvyšším stupněm utajení – přísně tajné, nejvyšší důležitosti. Protože této mlčenlivosti nejsem zproštěn dodnes, nemohu nic více sdělit.
Bylo pak pro mne velkou ránou, když mi byl k datu 31.5.1998 ukončen služební poměr bez udání důvodu. Po 24 letech věrné služby. V každém případě jsem byl jak příslušníkem SNB, tak policistou rád a jsem na svou službu hrdý. Poté jsem pracoval jako civilní zaměstnanec pro armádu a před odchodem důchodu jako vychovatel v Diagnostickém dětském domově v Hradci Králové. Jsem aktivním členem královéhradecké pobočky Veterán Policie ČR při Nezávislém odborovém svazu PČR.
Závěrem bych chtěl znovu poděkovat jak svému synovi Petrovi, tak všem z Vás, kteří mi ve spolupráci s ním uspořádali nádhernou oslavu mých 70. narozenin a byli u nás i s Vašimi krásně restaurovanými služebními vozy a ve vzorové ústrojové kázni. Přeji Vám, ať se Vám vše daří přinejmenším tak jako dosud a věřím, že se ve Strnadicích zase brzy uvidíme.
Mjr. Petr Moudr, policejní rada v.v.
